Hledám dívku z autobusu do Brna

Stará paní na zastávce

Řekl jsem si, že už nebudu plivat cestou domů hnis do kelímku, a tak jsem ho hrdě zahodil už u nemocniční vrátnice. Jenže polykat směs slin s hnisem se mi taky nechce.

Blížil jsem se k zastávce autobusu a v puse už jsem měl docela dost slin. Vyplivnu je až doma do odpadu, říkám si. Jenže na zastávce autobusu už zase poletuje ta stará paní.

Je tam docela pravidelně. Pobíhá mezi lidmi v pyžamu s károvanou dekou přes ramena a nežebrá. Ptá se jen na prosté otázky, jako kolik je hodin a podobně. Převaluju hnusnou slinu pusou, když paní zamíří ke mně. Zděšeně vrtím hlavou, jako že s ní opravu nechci mluvit.

Proč vrtíte hlavou, mladíku, když ještě nevíte, co chci, rozčiluje se paní asi právem. Není to slušné vrtět na lidi hlavou a priori. Třeba od vás chci jen vědět, kolikátého je — ale to už to nevydržím.

Odplivnu si před starou paní opravdu ošklivého kemra, otřu si ústa papírovým kapesníčkem a zcela zřetelně říkám: Phomiňte, dobhý den, há hdu od hubahe, nemůhu mhuvit. Ave je ponděhí, dvahátého dehátého hihtopadu. ¶

Zaujal: Bezdomovkyně? Ne, to určitě ne. Na to byla velmi slušná, a sic měla staré obnošené šaty, tak byly čisté a upravené. Napadalo mne spousta věcí, ale skončil jsem u verze, že má nejspíš malý důchod, a tak jí po zaplacení nájmu a výdajů nezbývá na jídlo… (…hmmm, to jsem ji teda 20 korunama vytrhl…) (Hotel Inkontinental)

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.