Hledám dívku z autobusu do Brna

Zloději paměti

Český název filmu Zloději paměti je přitažlivější než původní: The Forgotten — zapomenutí (nebo snad zapomnělí). Ale zase se musím usmívat, protože slovo zapomenutí mi až příliš připomíná velký nápis nesmrtelní, který mají na zatáčkovském pomníku padlých. Nesmrtelní totiž nemají daleko do nemrtvých, a já nevím jak vy, ale moc pomníků pro zombie neznám. Ale zpět k filmu.

Mady mě vytáhla do zatáčky do kina a trochu se bála, že se mi Zloději paměti nebude líbit. To je neklamné znamení, že bych neměl předem pátrat, o čem to je. A dobře jsem udělal. Zatímco Mady vstupovala do kina plná očekávání, já po zkušenosti se Stepfordskými paničkami tuhle chybu už neudělal. Šel jsem prostě do kina se stejným pocitem, jako večer unavení náhodně zapnete televizi na jakémkoli programu v očekávání, že by tam mohl být nějaký film. Zloději paměti jsou pro tuhle strategii film jak dělaný.

Jediným příjemným překvapením filmu Zloději paměti je, že v něm nehrají žádní známí herci, takže si na jejich ksichty nebudete projektovat jejich škatulky. Tedy, Mady pořád zasněně opakovala, že ve filmu hraje její oblíbenej herec z Pohotovosti a ukazovala na Anthonyho Edwardse, ale mně pořád připadalo, že jsou si jen podobní (Mady měla samozřejmě pravdu).

Co dál říct? Film začíná opravdu slibně. Kdosi nebo cosi zařídí, že si nikdo nevzpomíná, že by hlavní hrdinka měla devítiletého kluka. Ta naopak tvrdí, že její syn zemřel při letecké katastrofě. Postupně o tom mizí všechny důkazy. Novinové články, fotografie, paměť lidí… Žena pak vypadá jako blázen. Vymyslela si devěl let vzpomínek?

Jenže pak se to zvrhne, když se na nebi objeví létající talíř mimozemšťanů, po ulicích se pohybuje nesmrtelný muž, kterého nevyřídí ani opakovaný přímý zásah z pistole, a hlavně všude pobíhají agenti NSA. Když pak najednou začínají odlétávat do nebe postavy, které toho začínají vědět příliš mnoho, jako by je vysála neviditelná hubice vysavače, můžete už jen brečet, nebo se smát.

Zloději paměti jsou výborný film, pokud odejdete dvacet minut po začátku. Kdybychom tohle s Mady udělali a šli obsadit místo do Piána, mohli jsme tam v klidu příběh domyslet zajímavěji, než to zvládl Gerald Di Pego. Ale na to jsem byl moc unavený a Mady příliš otrávená (snad jen filmem). Takže jsme se k sobě aspoň ve tmě tiskli a byl to moc hezký večer. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.