Hledám dívku z autobusu do Brna

My jsme Američani

S hláškou My jsme Američani! jsem posílal k šípku všechny, kdož se mě na Štědrý večer ptali, co mi ježek naježil pod smrk.

Jelikož zůstáváme na Štědrý večer doma jen ve třech: máma, brácha a já, je nadělování dárků takové smutné. Loni jsme se proto poprvé rozhodli odsunout rozbalování na následující den, kdy k nám na oběd přijíždějí sestra a starší bratr s rodinami. Trpaslíci se o nadělovací atmosféru umějí postarat daleko líp.

Letos jsme loňský pokus zopakovali, a přestože jsem asi nebyl moc hodný, protože jsem měl naježenou jen vodu po holení, čajovej kalendář a župan, nakonec jsem ani netesknil, když jsem viděl rozzářené tváře těch skřítků.

Největší radost ovšem měl můj starší bratr, když jsem ho odtáhl do předsíně, abych na něj navlík kabát, který jsem si neprozřetelně koupil loni, a pak ho nenosil. Bratrovi kabát o čtyři čísla větší, než je moje velikost, padl jako ulita. Hned v něm šel kouřit na balkon, aby se ostatním předvedl.

Ty, a kolik tě vlastně stál? Kolik jsem ti dlužnej? otáčel se v kabátu před velkým zrcadlem a bylo vidět, že z něj má opravdu radost. Takový u nás stojej třeba i dva tisíce, prohlédla model zkušeným okem prodavačky švagrová, Co je to vlastně za značku?

No, nemohl jsem mu říct, že jsem za ten nenošenej kus hadru loni vysolil víc, než platíme za nájem našeho 4 + 1 — ještě by ho nakonec nechtěl nebo bych se dozvěděl, že jsem hlupák. Člověče, ani nevím, kupoval jsem toho loni víc najednou. Ale dva litry asi nestál. To bude nejspíš z C&A. ¶

A pamatujte: nezáleží na tom, co dáváte, ale dáváte-li s láskou.

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.