Hledám dívku z autobusu do Brna

Žáková je ◊

Nedávno jsem potkal svou učitelku češtiny ze základní školy. Už je pár let v důchodu a venku ji doprovází velký pes. A tak, když jsme se potkali, jedno z prvních témat byli psi. Paní učitelka totiž vždycky říkala, že pes do města nepatří, a nadávala na očůrané rohy a psí exkrementy na chodnících. Že změnila názor, to mě potěšilo.

Hned potom jsem využil příležitosti a poděkoval, že mě naučila psát. Číst ne, to mě naučila až Lucie na střední škole, ale za to, že píšu a jak píšu, za to může paní učitelka Žáková. A myslím, že byla poměrně úspěšná, protože počet hrubek a přepisů (překlepů) v mých textech se zhruba od sedmé třídy blíží nule. Na dysortografika je to výkon. Zvlášť když mě psaní nějaký čas živilo.

Pak jsme míjeli jeden z velkých nápisů nasprejovaných snad na všech zdech v okolí: ŽÁKOVÁ JE ◊. Hned jsem si pomyslel, jaké to asi je chodit kolem svého jména nasprejovaného do vulgárního rébusu. Nemysli si, že nevím, kdo to tam načmáral. A já se přitom jenom snažila dát mu aspoň základy gramotnosti. Co taky na základní škole víc za těch devět let můžeš stihnout, stýskala si.

Viděl jsem, že ji opravdu ty nápisy mrzí. Ale vždyť se vám to víceméně povedlo. Sice píše jenom velkýma a ve větách holých, a jediné slovo, ve kterém by mohl udělat chybu v měkkém nebo tvrdém i, raději nakreslil obrázkem, důležité ale je, že psát umí a nedělá mu problémy vyjádřit myšlenku na veřejnosti. … Následovala krátká odmlka: Vidíš, z toho pohledu je to vlastně pedagogický úspěch … a víš, že jsem na trafostanici u našeho domovního bloku viděla svoje jméno napsané i malými písmeny? Hmm, něco v tom chlapci je. ¶

Vytrženo z kontextu: Není to žádná sebechvála, když si sám pro sebe řeknu: jsem úspěšný, píšu do dvou prestižních internetových magazínů, dovedu společnost bavit, mám sebevědomí, komunikuji, píši literární dílka do šuplíku a mám velké sny. (DarkMaster)